Jak to všechno začalo

Už je to nějaký pátek.
Takových dvacet let, řekla bych. Sypalo se to na mě tenkrát ze všech stran.
Práce mě nebavila: kancelář, kvanta papírů, odpovědnost za peníze, vaření kafe šéfovi a stále zvonící telefon.
Manželství šlo do kytek. Nová žena v manželově životě, nové dítě, rozvod. Bydlení s tchánem a tchyní pod jednou střechou žádný med.
Co teď?
Pár nových vztahů jako náplast na bolavou duši mi nepomohlo. Nový "táta" pro mé kluky prostě nebyl na obzoru.
Stres, zlost sama na sebe i na druhé, pocit viny i příkoří, nespokojenost, přežívání bez štěstí a naplnění.
A dost!
Stěhujeme se.
Tlustá čára za vším.
Vím, je to risk. Z rodinného domu se zahradou do garsonky na sídlišti.
Já a dva kluci jdeme do neznáma. Nějak to dopadne.
Kluci mě překvapili. V novém velkoměstě byli jako ryby ve vodě. Rychle se zorientovali, hned věděli, co a jak.
Radili mi: "Mami tahle linka jede do města přímo. Touhle pojedeš oklikou, ale dojedeš, kam potřebuješ bez přestupování."
A já?
Já šla pomalu po chodníku a míjely mě davy neznámých lidí. Nikoho jsem neznala. Tekly mi slzy jako hrachy.
Potřebuju něco dělat.
Hele, keramické studio.
A začíná nový kurz.
A tak to s tou hlínou začalo.